Graphic

El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.

7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.

Neděle, 7. 9. 2014., 0. den: Budapešť - Paříž - Bayonne - Saint Jean Pied de Port

20 km autem, 1500 km letadlem, 85 km autobusem, 6 km metrem, 700 km vlakem TGV a 53 km minivanem, to je krátký souhrn dneška. Nikdy vícekrát přes Paříž! S Violou, dívkou, se kterou jsme si krátce předtím psali ohledně společné rezervace taxíku do SJPP, jsme se sešli už na letišti před odletem z Budapešti. Let do Paříže proběhl na minutu přesně, patálie nastaly teprve po přistání. Původně jsme plánovali a předpokládali, že by nám čas mezi přistáním letadla a odjezdem vlaku měl stačit na to, abychom těch 6 km mezi Porte Mailot (konečná stanice autobusu z letiště) a Gare Montparnasse (vlakové nádraží) prošli pěšky a při chůzi se pokochali několika pozoruhodnostmi města. Avšak jízdenky na autobus vydával automat, před kterým už stála dlouhá fronta, takže z letiště jsme odjížděli, oproti plánu s více než půlhodinovým zpožděním oproti plánu. A když jsme se pak po hodince jízdy konečně blížili k Porte Mailot, kvůli zavřenému tunelu musel autobus jet objížďkou, což znamenalo další ztrátu času. Když jsme pak dorazili k Porte Mailot bylo už jasné, že nakonec budeme rádi, jestli vůbec stihneme odjezd vlaku, pojedeme-li na nádraží metrem. Na pařížském letišti se k nám připojil Franta, další Maďar a tak už jsme hledali stanici metra ve čtyřech. Naštěstí nám někdo okamžitě ukázal, jak se na linku č. 1 dostaneme. Tam nás ale hned po příchodu čekala další fronta u automatu na jízdenky a když jsme je konečně měli, ten můj mě zase nechtěl pustit přes branku. Nakonec mi vypomohl jeden cyklista, který procházel speciálním vchodem pro cyklisty a dveře mi podržel. Při přestupu na linku č. 6. Eva začala panikařit, protože nevěděla, kam dala jízdenku, co když ji bude zapotřebí. Nebyl ale čas nad tím mudrovat. Mnoha podzemními chodbami jsme se rychle přesunuli na konečnou šestky, kde od nás sice jízdenku nikdo nechtěl, zato metro pak stále jen stálo a stálo a minuty hrozivě běžely... Když se nakonec přece jen rozjelo, tak na další stanici postávalo znovu.

Před nábřežím Seiny jsme vyjeli z podzemí, řeku přejelo metro přes most a tak jsme aspoň na chvilku zahlédli Eifelovku, kolem které jsme původně chtěli projít pěšky. Vlak jsme naštěstí našli poměrně snadno, náš vůz byl "samosebou" zařazen na začátek soupravy, tedy co možná nejdále od vchodu na nádraží. Ve chvíli, kdy už signalizovali blížící se odjezd, Eva ještě vybírala v drogerii brýle, ty svoje si totiž zapomněla doma. Pak jsme podél vlaku doslova běželi (s ruksaky v rukou) a jen jsme nastoupili, a uložili ruksaky, ani jsme si nestačili sednout a vlak se rozjel. Sednout jsme si ostatně ihned ani nemohli, protože na našich, i na všech okolních místech seděl houf mladých francouských děvčat, vracejících se patrně domů z výletu do Paříže. Energickým "šicc!!!" jsem je vypudil. Nevím jak Francouzi říkají "pšš!!!" ale fungovalo to. Holky se zasmály a naše místa vyklidily.

Ve vlaku Evě díky prodělanému stresu nastaly měsíčky a po chvíli hrabání se v útrobách ruksaku zjistila, že zapomněla přibalit druhé kalhoty a má tedy sebou pouze ty, které má právě na sobě. Přestrojila se tedy do sukně s nadějí, že v Saint Jean ji vyprané kalhoty do rána uschnou. Výstup na Pyreneje v sukni by mohl být záležitostí dost nepříjemnou.

Na volné trati dosahuje TGV rychlosti 300 km/h ale na trase bylo dost mnohem pomalejších úseků, či dokonce postávání. Do Bayonne jsme po pěti hodinách cestování dojeli opět na minutu přesně ale na taxík, osmimístný minivan jsme museli čekat. Řídila ho mladá sympatická příslušnice hrdého národa Basků a protože znala cestu zpaměti, řítili jsme se občas vyšší rychlostí než byla ta maximálně dovolená. Do Saint Jean Pied de Port jsme proto dorazili hodně brzy, kolem půl sedmé. Zbývaly nám tedy téměř tři hodiny do setmění. Vyfotili jsme se před hlavní branou v hradební zdi a pak se šli ubytovat.

Poté co Eva uviděla, kde budeme nocovat, dala mi za pravdu v tom, že na Camino se člověk skutečně "musí" vydat právě z této, středověkem dýchající uličky. Původně jsme totiž měli nocleh z finančních důvodů rezervovaný mimo staré město ale nakonec nás přesměrovali za stejné peníze sem, do Rue de la Citadelle. Vybalili jsme věci a v té chvíli jsem zjistil, že mi chybí menší ruksak, který jsem měl během letu u sebe a ve kterém jsem měl pojištění, různé doklady a podobné nepostradatelné věci, které jsem právě proto nedal do toho druhého, podaného jako spoluzavazadlo. V taxíku jsem ho sebou ještě určitě měl, mohl jsem ho tedy zapomenout jedině na ulici v místě, kde jsme se fotili. Nebydleli jsme odtamtud daleko a tak jsem se vydal i přesto, že v jeho nalezení po více než dvaceti minutách jsem téměř nedoufal. Ruksak ale ležel nedotčený tam, kde jsem ho zanechal. Asi tu žijí samí poctiví lidé anebo si ruksaku, i když ležel na místě zdaleka viditelném, prostě nikdo nevšiml.

Zatímco si Eva vyprala kalhoty, vytáhl jsem složené hole a snažil se je nastavit na potřebnou délku. Hole však stále prokluzovaly. Teprve později se ukázalo proto, že jsem se je snažil utáhnout opačným směrem. V té chvíli jsem na to ale ze samé nervozity nepřišel. Kompletně jsem hole rozmontoval a po utažení vnitřního šroubu to už drželo. Když jsme byli s přípravami hotovi, vydali jsme se na krátkou prohlídku městečka. Nejdřív jsme navštívili Citadelu, odkud je krásný výhled na celé město i okolní krajinu a kde jsem taky našel první geokešku. Vraceli jsm se cestičkou podél hradební zdi, u níž byla velmi vtipně ukryta další keška, kterou bych však bez použití nápovědy asi nenašel. Po návratu do naší uličky jsme ještě zašli do poutnické kanceláře a nechali si vtisknout první razítko do Credentialu, dokladu poutníka.

Po setmění se zatáhlo, znenadání se strhla velká bouřka, hřmělo, díky okolním horám s ozvěnou, blesky křižovaly oblohu a lilo jako z konve. Tomu horkému dni, který jsme měli právě za sebou to prospělo, v nás to však vyvolalo oprávněné obavy ze dne zítřejšího.

Zpět Následující den